Troška by ve filmu zdůraznil církevní hádky, neboť právě za života Jana Husa si papežové navzájem podráželi židle, jak to jen šlo. Pokud by měl točit jakýkoliv film postavený na význačných historických osobnostech, pak by v nich vyzdvihl třeba osobní život panovníků a panovnic, neboť ten mívali velmi bohatý – nechyběly v nich třeba mimomanželské pletky, mnohočetné sňatky s mnohem staršími partnery, nymfomanie ani impotence.

 

Po šedesáti letech od uvedení Vávrova velkofilmu Jan Hus byla natočena nová trilogie o Mistru Janu Husovi, kterou Česká televize odvysílala koncem letošního května. Viděl jste tento film a co na něj říkáte?

 

Neviděl jsem ho, jen jsem zhlédl kousek a vím, že tam byla dobrá práce kameramanů a také dobrá výpravná složka, že tam byly povedené kostýmy. Na film se ale určitě podívám přes prázdniny. Ovšem z toho, co jsem viděl, mám pocit, že tvůrci hovořili k lidem stylem, že všichni o této látce hodně vědí. Já si ale myslím, že spousta lidí pouze ví to, že Jan Hus byl nějaký kněz nebo kazatel a že ho upálili. Nějaké filozofické úvahy o životě církevních lidí, tak v tom už nezasvěcený divák podle mne ve filmu tápal a až tak příliš jej to neoslovovalo.

 

Jestli to dobře chápu, tak byste tuto látku, upálení Mistra Jana Husa, točil méně akademicky, zvolil byste lidovější, jednodušší motiv, který by lidi okamžitě zaujal?

 

Přesně tak. Dnešní člověk už nemá ten sicflajš, aby seděl a studoval si v knihách a aby zjistil, jak to bylo. Chce se na film dívat jako na historickou, spektakulárně dělanou podívanou. Takovým filmem je třeba Statečné srdce. To, co se odvysílalo, mi ale přišlo jako pro fajnšmekry, zasvěcence, a tudíž to mohlo spousty lidí odradit jenom tím, že o tom museli přemýšlet.

 

U Jana Husa by se lidem mělo napřed třeba vysvětlit, proč vznikl kostnický koncil, jak dlouho trval, že tady v tom případě nešlo vůbec o Jana Husa a že jeho kauza byla v rámci koncilu jenom taková okrajová – s Husem to tam vyřídili krátce a pak řešili úplně jiné věci. V té době totiž církev měla skoro čtyři papeže, což byla hanba, a církev tak byla po právu kritizovaná. Římský císař Zikmund Lucemburský nakonec musel bouchnout do stolu a všechny papeže odvolal a nastolil papeže Martina V. Jeho zvolením prakticky skončilo Velké papežské schizma. Předtím byl papež v Římě, byl papež v Avignonu, byl papež v Pise a v Bologni.

 

Když jste hovořil o době, v níž se řešilo učení Jana Husa, tak se mezi sebou různě dohadovali papežové, existovalo v té době trojpapežství. Myslíte si, že by zrovna jejich vypjaté hádky lidi přitáhly?

 

Určitě, ale muselo by se to ukázat z pohledu dnešního člověka. Tehdy na to lidé totiž nahlíželi jinak než dnes. Ale určitě by diváka dnes zajímalo to, jak se mezi sebou ti papežové potírali a jak se likvidovali a právě na to Jan Hus poukazoval – na nešvary v celé církvi. A ty se neodehrávaly jenom na nejvyšších místech, mezi sebou zápasili mocensky i preláti a biskupové.

 

Film o Janu Husovi byl podle některých lidí docela nudný, říkali k tomu, že je to moc nezaujalo...

 

Spíše to bylo pro běžného českého diváka, který žije velmi rychle, zdlouhavé a nepřehledné. Dnešní člověk je totiž „odkojený“ trikovými a rychle střihanými filmy. Lidé čekali u televizí podle mne jen na to, jak Husa upálí, jak bude hořet a jak tato scéna bude natočená. Ale hloubka poselství se přitom pro ně někam vytratila. Dnes totiž lidé – pokud to není přímo fajnšmekr, tedy člověk, který chodí do artového kina nebo filmového klubu – nemají onen sicflajš, aby se dívali na filmy od Bergmana, Tarkovského, Chabrola či Viscontiho. Jejich filmy jim připadají zdlouhavé, mají z nich dojem, že se tam dlouho nic neděje. Diváci ale chtějí zábavu, akci, krev, přímo prahnou po tom, aby se tam něco dělo, a chtějí to mít ještě po lopatě naservírováno, aby nemuseli přemýšlet.

 

@em-1

 

Šestisté výročí upálení Jana Husa připadá na den, kdy bude venku poměrně horko. Že by si lidé v tento den chtěli připomínat zrovna upalování kohokoliv, se ale nezdá příliš pravděpodobné...

 

Já si myslím, že si na Jana Husa vzpomenou především starší ročníky, ale ti mladí vůbec ne. Jenom nám k tomu možná řeknou, že je škoda, že tyto svátky nebyly o měsíc dřív, neboť by měli volno ve školách a v práci. Když se ale podíváme do kalendáře, tak my v neděli slavíme Cyrila a Metoděje, tedy dva pány, kteří sem k nám přinesli křesťanské učení, a druhý den slavíme člověka, který byl díky tomuto novému učení upálený. Tak to je taky na hlavu, nezdá se vám to? Ale v souvislosti s Janem Husem jsem se dozvěděl, že třeba v Polsku je Hus stále tabu. Tato postava ve většinově katolickém Polsku je téměř neznámá, protože je stále považovaná za kacíře. Jeho učení se tamější katolické církvi dodnes nelíbí. Proč? On je totiž kritizoval!

 

Ale jsou tato témata dnes vůbec aktuální? Je dobré, aby si lidé připomínali tyto mravní záležitosti?

 

Určitě ano. Je to aktuální již kvůli tomu, co se děje v církvi dnes. Ona je totiž stále stejná, pořád se nechová podle přání Ježíše, neboť pořád hrabe peníze, hrabe majetek a hrabe i moc. Já to říkám stále – ona vlastně katolická církev po dobu dva tisíce let jenom bojuje o moc a o peníze. Vždyť se podívejte na ty jejich dějiny! Oni si chtěli podrobit světskou moc a chtěli rozkazovat i králům, a přitom zapomínali na prvotní poslání evangelií. Kdyby Jan Hus žil dnes, tak by i dnes znovu vystoupil proti církevním restitucím a znovu by ho upálili. Církev nemá být bohatá, má být chudá stejně jako Ježíš a má jít příkladem.

 

Kdysi jste natočil film Poklad hraběte Chamaré, který byl inspirován hradem Potštejnem, kde je podle staré legendy ukrytý poklad, který se po staletí snažily najít desítky lidí. Chtěl byste si i dnes natočit něco podobného?

 

To víte, že ano, velice rád. Tady šlo o rok 1781, kdy už osm let bylo zrušeno Tovaryšstvo Ježíšovo. Pan Cupák v tomto filmu hrál abbého, který na zámečku na konci světa ovlivňoval hraběnku Marii Karolinu Chamaré. Abbé se sice u katolických obyvatel panství těšil značného vlivu, ale ve skutečnosti to byl bývalý jezuita a fanatický odpůrce jakéhokoliv pokroku. A najednou do toho všeho přichází lékař z Vídně, který přináší osvícenskou ideu – je tam střet starého tmářství a nového pohledu na život a na společnost, což pak vyvrcholilo ve Francii Velkou francouzskou revolucí. Je to tedy střet světa církevního tmářství a ducha Voltaira a francouzských encyklopedistů.

 

Jan Hus byl ale také střetem dvou světů. Sice jsme o tom, jak byste zřejmě film o Husovi točil vy, hovořili na začátku, ale dnešní doba, současní producenti, přece příliš nepřejí takovým historickým látkám...

 

Kdysi natočil režisér Oldřich Daněk povídky o královnách, což byly zajímavé momenty z panovnických domů. Bylo to vyprávění o tom, co se tam dělo a nedělo, bylo to sice decentní, ale natočit dnes pohled na nějakého panovníka je velmi těžké, a přitom zajímavé. Vezměte si třeba, jak se Angličanům povedlo natočit královnu Alžbětu I., kterou hrála Cate Blanchettová. Oni udělali přes kameru takový osobní vhled do jejího života, a to přitom okázalým a výpravným stylem. A nakonec to bylo velmi pěkné.

 

@em-2