„Byla jedna země fikaná a lidi tam taky. Zvolili si krále potkana, poněvadž byl vychcanej jak mraky,“ zpíval Jiří Dědeček v Malostranské besedě. „Projevil se jako mršina do dne a do roka, ale volila ho většina, pomohla rodná stoka. Teď pije krev podle tradice, absťáky ho ničí, dyk má natažený hadice, v Rusku, v Číně, a i v zahraničí. Národu prý život usnadní, hrál si na dobrého otce, je to ale zvíře odpadní, ať si tvrdí, co chce, je to ale zvíře odpadní, ať si Tvrdíkuje, co chce. Dál si mrcha trčí v úřadě, už mu teče, kdyby jenom z nosu. Už by měl bejt dávno na řadě, ale smrt si nechce zasrat kosu. Už by měl bejt dávno na řadě, ale smrt si nechce zasrat kosu,“ narážel na hlavu státu v podobném stylu jako Jaroslav Hutka. „Ňák se nám to zvrhlo, občani, vohryzanej prápor sotva visí, přemnožili se nám potkani, dřív byli jen vobyčejný krysy,“ zakončil svou píseň.

A ke konci vystoupení zazněla i píseň Sněmovní, pojmenovaná podle adresy, kde má písničkář byt. „Mám byt podkrovní v ulici Sněmovní, co s ním zkusím, to nemáte zdání. Zvlášť když poslancí, co žijou z mejch financí, parkujou tu kvůli zasedání. Maj tu práci, vyšvihli se nahoru, bejvalí svazáci a soudružky z Národního výboru,“ zpíval.

„Žiju s rodinou, obklopen spodinou, napříč celým politickým spektrem. Jsou tu zajisté, komunisté fašisté, každému se měří stejným metrem. Mají tu práci, vyšvihli se nahoru, bejvalí svazáci a veksláci a soudružky z Národního výboru a z pionýrskejch táborů,“ rozvinul téma minulosti současných politiků.